Česká republika - S.A.CH, A.A.CH. a A.A.CH. v. Policie České republiky, Krajské ředitelství Ústí nad Labem, 42A 12/2015-78

Soud nejprve rozhodl, že nezletilí žadatelé měli locus standi a byli legitimními stranami v řízení, projednávajícím omezování svobody jejich rodičů, jelikož jejich právo na rodinný život by mohlo být rozhodnutím řízení přímo ovlivněno, i když oni sami nebyli svobody zbaveni. 

Dále se soud zabýval podstatným problémem ve věci otázky, zda žadatel mohl být zadržen na základě ustanovení § 129(1) zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 28(2) Dublinského nařízení i tehdy, kdy státní právo nestanovilo objektivní kritéria pro posuzování existence vážného rizika útěku.  

Soud zahájil tvrzením, podle něhož musí být na základě Článku 2(n) Dublinského nařízení “riziko útěku” založeno na důvodech, které jsou podloženy objektivními kritérii, vymezenými právními předpisy. Následně soud vykonal komparativní jazykovou analýzu ustanovení aby zjistil, zda kritéria musí být stanovena ve formě “zákona” a nikoliv v některé jiné, legálně podřadné formě.  

Ačkoliv nařízení EU všeobecně nevyžadují transpozici do zákonů států, Dublinské nařízení je díky své formulaci výjimkou z pravidla - ukládá členským státům stanovit objektivní kritéria k posuzování rizika útěku jako zákon státu.

Soud dále pokračoval zhodnocením skutečnosti, zda usnesení § 129 (1) zákona o pobytu cizinců, obsahuje požadovaný seznam objektivních kritérií. Textová analýza prokázala, že neobsahuje. Teleologická analýza prokázala, že podle státního ustanovení, ledaže by cizinec vstupoval a žil v zemi nepravidelně, by vůbec nebylo možné jej podle článku 28 Dublinského nařízení zadržet. Za předpokladu, že je nepravidelný vstup a pobyt považován za jediné nezbytné objektivní kritérium, pak ve všech případech, kde státní zákon vyžaduje zhodnocení možnosti zadržení podle Dublinského nařízení, by riziko úniku existovalo. Tato interpretace ovšem nemohla být přijata, protože slouží pouze svým vlastním účelům. Navíc byl tento zákon přijat před tím, než se Česká republika stala členem EU a rozhodně nebyl reakcí na plnění povinností Dublinského nařízení.  

Jelikož státní zákon neudává objektivní důvody k posouzení rizika útěku, legislatura Článku 28 Dublinského nařízení není v České republice aplikovatelná a usnesení žalovaného bylo tedy protiprávní.