Česká republika - Nejvyšší správní soud, 28 listopad 2008, P.T. proti Ministerstvu vnitra, 5 Azs 46/2008-71

Nejvyšší správní soud odkázal nejprve na svůj rozsudek ze dne ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008- 48, ve kterém dovodil, že z čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu lze posoudit jako zjevně nedůvodnou, pokud žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění.

Použití ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu (zjevně nedůvodná žádost) vyžaduje třístupňový test: (1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně.

V projednávaném případě stěžovatel pobýval nelegálně na území České republiky po dobu 3 let, přičemž sám připustil, že o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu již delší dobu věděl. Tyto dva faktory výrazně snižují věrohodnost stěžovatele, nicméně samy o sobě nejsou rozhodující. Soud proto přistoupil k posouzení námitek žadatele směřujících k aplikaci § 12 (podmínky udělení azylu) a § 14a (podmínky udělení doplňkové ochrany) zákona o azylu.

Ve vztahu k tvrzené újmě spojené s konverzí z pravoslavné víry na evangelickou víru Nejvyšší správní soud zdůraznil, že Evropský soud pro lidská práva dosud nikdy nekonstatoval, že by navrácení jednotlivce do země, kde mu hrozí omezení jeho náboženské svobody, které nedosahuje intenzity čl. 3 EÚLP, bylo v rozporu s EÚLP. K obdobnému závěru dospěly i soudy jiných smluvních stran EÚLP [srov. např. Ullah v Special Adjudicator [2002] EWCA Civ 1856 (16. 12. 2002), [2002] EWCA Civ 1856, [2003] 1 WLR 770, [2003] INLR 74, § 63-64; či R v Special Adjudicator (Respondent) ex parte Ullah [2004] UKHL 26 (17. 6. 2004)] a doktrína (srov. např. JORRO, P., SYMES, P.: Review of Asylum Law & Practice. Lexis Nexis, 2003, str. 403-404). Článek 9 Úmluvy totiž nemá na rozdíl např. od čl. 3 a 8 Úmluvy extrateritoriální účinky.

Soud uzavřel, že žadatel nesplnil podmínky pro udělení azylu. V případě tvrzené hrozby naplnění výhrůžek v souvislosti s nehodou a hrozby možných zdravotních rizik z důvodu pobytu v oblasti zasažené černobylskou havárií, soud neshledal spojitost s azylově relevantními důvody. U tvrzeného strachu z pronásledování z důvodu konverze žadatel neprokázal, že by k realizaci této hrozby (resp. jakou formou) v případě jeho návratu na Ukrajinu mohlo dojít.

Žadatel rovněž nesplnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany: (1) pokud jde o hrozbu vážné újmy z důvodu konverze, vyhoštění jednotlivce do země, kde mu hrozí omezení jeho náboženské svobody, které nedosahuje intenzity čl. 3 EÚLP, není v rozporu s EÚLP, neboť čl. 9 EÚLP nemá extrateritoriální účinky; (2) pokud jde o možná zdravotní rizika, žadatel nevyužil možnosti se přesunout do jiné části Ukrajiny; (3) výhrůžek v souvislosti s nehodou nedosahovaly dostatečného stupně intenzity vyžadovaného čl. 3 EÚLP a žadatel neunesl důkazní břemeno vyžadované čl. 3 EÚLP. Stěžovatelovy osobní, příp. rodinné vazby v ČR nemohly prima facie představovat důvod zabraňující na základě čl. 8 EÚLP vycestování stěžovatele.