Česká republika - S.A.CH, A.A.CH. a A.A.CH. v. Policie České republiky, Krajské ředitelství Ústí nad Labem, 42A 12/2015-78

Země, kde bylo rozhodnutí vydáno:
Země žadatele:
Date of Decision:
01-06-2015
Číslo rozhodnutí:
42A 12/2015-78
Název soudu:
Krajský soud Ústí nad Labem
National / Other Legislative Provisions:
Czech Republic - Aliens Act (326/1999 Coll.)
Czech Republic - Administrative Procedure Code (500/2004 Coll)
Printer-friendly versionPrinter-friendly version
Shrnutí : 

Český krajský soud projednával žádost, týkající se protiprávnosti usnesení, vykonaného podle § 129 (1) zákona o pobytu cizinců. Po provedení textové a teleologické analýzy výše zmíněného státního ustanovení soud rozhodl, že zákon předložený v Článku 28 Dublinského nařízení III není použitelný v České republice, protože tento členský stát nebyl schopen stanovit objektivní kritéria k posuzování rizika útěku.      

Skutkový stav : 

Žadatel a jeho dvě nezletilé děti byl zadržen státními úřady na základě ustanovení § 129 (1) zákona o pobytu cizinců a Článku 28(2) Dublinského nařízení. Žadatel uplatňoval nárok na zrušení pravomocného usnesení o svém zadržení prokazováním nezákonnosti ustanovení § 129 (1), které neobsahuje seznam objektivních kritérií pro posuzování skutečnosti, zda existuje vážné riziko útěku, jak to vyžaduje Článek 2 Dublinského nařízení III. 

Rozhodnutí a odůvodnění: 

Soud nejprve rozhodl, že nezletilí žadatelé měli locus standi a byli legitimními stranami v řízení, projednávajícím omezování svobody jejich rodičů, jelikož jejich právo na rodinný život by mohlo být rozhodnutím řízení přímo ovlivněno, i když oni sami nebyli svobody zbaveni. 

Dále se soud zabýval podstatným problémem ve věci otázky, zda žadatel mohl být zadržen na základě ustanovení § 129(1) zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 28(2) Dublinského nařízení i tehdy, kdy státní právo nestanovilo objektivní kritéria pro posuzování existence vážného rizika útěku.  

Soud zahájil tvrzením, podle něhož musí být na základě Článku 2(n) Dublinského nařízení “riziko útěku” založeno na důvodech, které jsou podloženy objektivními kritérii, vymezenými právními předpisy. Následně soud vykonal komparativní jazykovou analýzu ustanovení aby zjistil, zda kritéria musí být stanovena ve formě “zákona” a nikoliv v některé jiné, legálně podřadné formě.  

Ačkoliv nařízení EU všeobecně nevyžadují transpozici do zákonů států, Dublinské nařízení je díky své formulaci výjimkou z pravidla - ukládá členským státům stanovit objektivní kritéria k posuzování rizika útěku jako zákon státu.

Soud dále pokračoval zhodnocením skutečnosti, zda usnesení § 129 (1) zákona o pobytu cizinců, obsahuje požadovaný seznam objektivních kritérií. Textová analýza prokázala, že neobsahuje. Teleologická analýza prokázala, že podle státního ustanovení, ledaže by cizinec vstupoval a žil v zemi nepravidelně, by vůbec nebylo možné jej podle článku 28 Dublinského nařízení zadržet. Za předpokladu, že je nepravidelný vstup a pobyt považován za jediné nezbytné objektivní kritérium, pak ve všech případech, kde státní zákon vyžaduje zhodnocení možnosti zadržení podle Dublinského nařízení, by riziko úniku existovalo. Tato interpretace ovšem nemohla být přijata, protože slouží pouze svým vlastním účelům. Navíc byl tento zákon přijat před tím, než se Česká republika stala členem EU a rozhodně nebyl reakcí na plnění povinností Dublinského nařízení.  

Jelikož státní zákon neudává objektivní důvody k posouzení rizika útěku, legislatura Článku 28 Dublinského nařízení není v České republice aplikovatelná a usnesení žalovaného bylo tedy protiprávní.  

Výsledek: 

Žádost u soudu byla připuštěna. 

Následující řízení: 

Policie se proti rozsudku odvolala a případ byl předán Nejvyššímu správnímu soudu.  

10. senát Nejvyššího správního soudu rozhodl o přerušení řízení a doporučil případ ECJ k předběžnému soudnímu rozhodnutí s následující otázkou:

Je skutečnost, že zákon nedefinoval objektivní kritéria k posouzení vážného rizika útěku dostatečným důvodem k tomu, aby [Čl. 2 (n) nařízení č. 604/2013)..] zadržení podle Článku     28 § 2 Dublinského nařízení bylo neaplikovatelné? (neoficiální překlad).

Nejvyšší správní soud argumentuje, že “zákon” není pouze legislaturou, ale i justičním a správním postupem. Podle Nejvyššího správního soudu byl postup České policie, týkající se zadržení cizinců podle Článku 28 Dublinského nařízení,  předvídatelný a ne svévolný, a byl podložen zákonem, tak jak je interpretován Nejvyšším správním soudem. Podle Nejvyššího správního soudu by bylo příliš formální vyžadovat legislativní definici vážného rizika útěku, a taková definice by žádným způsobem nepřispěla k právním jistotám cizinců. Celé usnesení je zde k dispozici. 

Komentáře/Poznámky: 

Dle soudu je toto usnesení první svého druhu v České republice. Předešlé rozhodnuté případy se zabývaly pouze situacemi, ve kterých státní úřady náležitě neposuzovaly riziko útěku, nebo jej neposuzovaly vůbec. Toto je první usnesení, které se zákonností tohoto nařízení zabývá.   

The translation of this case summary was completed by Language Connect.

Case Law Cited: 

Czech Republic - Supreme Administrative Court of the Czech Republic, decision 30/9/2011, 7 As 103/2011-54

Czech Republic - Supreme Administrative Court of the Czech Republic, decision 17/4/2014, 2 Azs 58/2014-28

Germany - Federal Court of Justice of Germany, decision 23/7/2014 V ZB 31/14

Austria - Administrative Court, decision 19/2/2015 Ro 2014/21/00755